Diskuse

Toto diskusní fórum je věnováno Panické poruše.
První panickou ataku jsem zažila v roce 2004. Tehdy pro mě musela přijet záchranka, protože jsem se úplně zhroutila. Točila se mi hrozně hlava, zvracela jsem, bušilo mi srdce a dokonce jsem na několik dní ochrnula na spodní končetiny.  Tehdy jsem byla přesvědčená, že umírám. Až později jsem se dozvěděla, že se jedná o panickou poruchu. Ataky jsem měla 2x až 3x týdně. Vždy, když to na mě přišlo, uklidnilo mě, když jsem si sedla k internetu a pročítala diskusní fóra. Ale časem se to na všech diskuzích zvrtlo na řeči o něčem jiném, než o panické poruše. Proto jsem před 6 lety založila toto fórum, které se věnuje jen této nemoci a ničemu jinému. Věřím, že za ta léta mnohým, kteří tuto diskuzi navštívili, byla k užitku. Prosím i nadále vkládejte všechny své poznatky, rady a tipy, jak se s touto zákeřnou nemocí vyrovnáváte právě vy. Ale zároveň prosím, abyste se neodchylovali od tématu, protože  příspěvky nesouvisející s PP odradí ty, kteří hledají na této diskuzi skutečnou podporu a pomoc. Věřím, že vzájemným předáváním si vlastních pocitů a zkušeností s touto nemocí spojených, se s ní dokážeme lépe vyrovnat.
Děkuji Všem Zuzka

48 872 reakcí na Diskuse

  1. Amarellka3 napsal:

    Ahoj Mílo,

    jak ses rozhodla s těmi Beřkovicemi? Držím palce.

    Jinak všechny zdravím a přeji hezké odpoledne.

    • Míla napsal:

      Ahoj Amarelko
      Dneska jsem tam volala, jak je to s čekací dobou a byla tam taková milá sestra a zdálo se mi, že měla nějaký cizí přízvuk. Prý tak 2 týdny až 3 týdny. Nějak mám pořád obavy, jak to tam budu snášet, koho mi dají na pokoj jako spolubydlící, aby mi třeba ve spánku neublížila. Mě už napadají takové třeba blbosti . A nebo pokoje se určitě na noc nezamykají, aby tam někdo cizí nepřišel…něco neukradl a nebo pod.
      Včera jsem měla skoro celý den atak 140 tep a tlak 171/99 saturace 96% nevím co to znamená. Už jsem nevěděla co dál tak mi bylo zle. Zavovala jsem si rychlou. Odvezli mě na internu a tam mi dali nějakou kapačku a leaurin.

      Už jsem doma ještě to zkusím s navýšením AD. beru Brintelix 5mg takže budu brát 10mg. Rozdělím to na ráno a večer, abych zmírnila nežádoucí účinky a k tomu Lexaurin jako SOS.
      K tomu mi zjistili reflux jícnu, žaludeční štávy se mi vracejí do jícnu a prosakují do průdušek nutí mě to ke kašli.
      Doktorka mi doporučila gastroendoskopii.. a zase pracuje ataka mám strach jít na vyšetření. Já už se snad bojím i to, že vyjde slunce. No a když nepomůžou navýšené AD tak pánbůh se mnou co mě čeká….

      • Amarellka3 napsal:

        Ahoj Mílo,
        na tom psychoterapeutickém oddělení jsou většinou relativně kompenzovaní lidé, tam ti nikdo neublíží a když tak jsou tam pořád sestřičky. Cizí se tam nikdo nedostane, na noc se pavilon zamyká, leda někdo ze spolupacientů se tam může vkrást, ale proto se s sebou nedoporučují cennosti. Ale mně nikdy nikdo nic neukradl, tedy jen jednou jedna mentálně retardovaná pacientka kapesníčky. Jednou mě tedy jedna pacientka v noci začala škrtit, ale to bylo na akutním oddělení, kde byly nejtěžší případy v rozjetých stavech, ale vzbudila jsem se, začala jsem řvát a oni na ni naběhli hned a přikurtovali ji, ale na psychoterapeutické oddělení dávají lidi, kteří mají náhled, chtějí se léčit a nejsou nebezpeční.
        Mrzí mě, že ti včera bylo blbě, že sis musela volat rychlou, saturace je okysličení krve a 96% je v pořádku, 100% snad ani být nemůže.
        Ten Brintellix se může snad až 20 mg denně, ale určitě navyšuj postupně a podle Dr.
        Gastroskopie je nepříjemná, ale podle lidí, kteří na ní byli, se dá vydržet, já byla v lednu na kolonoskopii a šílela jsem strachy a nakonec to bylo v pohodě.

        • Míla napsal:

          Amarelko děkuji za odpovědi, trochu si mě uklidnila.
          Budu informovat jak to dále pokračuje, dívala jsem se na stránky Horních Beřkovic a vypadá to solidně…. Na YOU tube mluví o PP nějaký psychiatr co pracuje v Beřkovicích.

          • Amarellka3 napsal:

            Mílo,
            opravdu se není čeho bát, záleží tedy hodně, jací budou spolupacienti, ale to nikdy nevíš dopředu a když to nezkusíš, tak se to nedozvíš. Navíc jsi tam dobrovolně, takže můžeš kdykoliv domů, kdyby se ti tam nelíbilo. A co je to za psychiatra, který mluví o PP na youtube? Nevíš, jak se jmenuje?

          • Míla napsal:

            Dr. Tomáš Turek psychiatr Horní Beřkovice, když si zadáš na You tube Život za zdí. Mluví se tam o panických záchvatech a pod. Nosí brýle a je skoro plešatý.

          • Amarellka3 napsal:

            Jo tak život za zdí, to znám, to jsem viděla skoro všechny díly. Ale tohohle Dr. si už nepamatuji.
            Je to sice pro základní orientaci lidí, kteří ještě nemají tolik zkušeností s psychiatrií, hezky udělané, ale jinak mi to přijde trošku zavádějící a některé věci mě i trochu naštvaly.

          • Míla napsal:

            Myslíš jaké věci ? Můžeš o tom psát?

          • Amarellka3 napsal:

            No třeba díl o elektrošocích, Dr. tam nakecají, jak je to bezpečné a bez NÚ, že paměť se obnoví do 3 měsíců apod. Já měla elektrošoky 2-krát a paměť se tedy neobnovila ani za 3 roky a zničilo mi to fotografickou paměť, kterou jsem měla jinak celé mládí. A pak díl o hospitalizaci, vyberou 2 nejlepší oddělení (moderní NÚDZ v Klecanech, kde je to takové VIP) a dělají, jak je to super, přitom už se nemluví o tom, co se děje na uzavřených odděleních, kam se člověk s depresí často taky dostane, prostě mi přijde, že to má tak trochu růžové brýle, ten pořad, ale je to můj názor, pro základní orientaci v problematice a léčbě to je ok.

          • Míla napsal:

            Třeba se to účelově zlehčuje pro nastávající pacienty, aby neměli strach z hospitalizace.

      • Nella napsal:

        Ahoj ,toho gastra se neboj.Da se to vydržet.Proti PP je to brnkack.dostal jsem lék pantoprazole .beru rano a je mi faj.stavy se nevrací.

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Mílo,
      tak co, objednala ses do těch Beřkovic? Jak ti je?

  2. 73Klara napsal:

    Ahojte, tak možná jsem přišla na kloub mým současným stavům nestavům. Dva roky jsem dělala vodiče slepýmu klukovi. A zkraje min. týdne mně volala známá, která nevidomý zaštituje, jestli bych s ním zase vyběhla. Zná moji situaci, věděla, že jsem se v srpnu loni položila. Na rovinu řekla, že mě nechce obejít, počítá s mým odmítnutím, jen se ptá. Mně bylo blbé to odmítnout, dělala jsem si výčitky… ale během hovoru jsem jí řekla, že se teď musím soustředit víc na sebe. Prostě jsem řekla NE. A ve čtvrtek min. týdne začlo brnění v nohách. Myslíte, že se moje psychika a podvědomí pere s tím odmítnutím? Já to tak cítila, že jsem ho "zradila". Byl na mně zvyklej – kluk cca 20 let, nevidomej, špatně slyší, plno zdravotních obtíží…

    • Martin napsal:

      Ahoj Klarko,
      je to mozne, ze tve vycitky a to ze si ted rikas buhvi co si o tobe on mysli ma za nasledek tvuj stav. Nicmene jak uz jsem tu kdysi psal – Kazdym svym ANO, rikate sami sobe zaroven NE. Je potreba byt obcas sobec. Nejde se neustale na ukor sveho stesti omezovat kvuli druhym. Myslim, ze to pochopi. Nejsi prece pes aby jsi pribehla na zavolani 🙂

      • Míla napsal:

        Martine máš pravdu jak si psal, že pokuď budeme každýmu říkat ano, tak sobě říkáme ne.
        To potom nežijeme svůj život, ale život těch druhých ..všechno má své meze.

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Klári,
      tak může to být jeden z podvědomých spouštěčů, zvláště, pokud jsi ne moc neuměla říkat, nebo ses mohla rozdat pro druhé a teď se objevily výčitky. Ale je to dobře, nemá cenu dělat věci, do kterých se cítíme někým tlačení, prostě ne můžeš legitimně říct a je to dobře. Já se ne snažím učit říkat, ale moc mi to nejde, ale někdy by to mohlo být naopak osvobozující. Ať je ti lépe.

  3. Jana napsal:

    Ahojky, tak jsem se včera překonala že si půjdu zaběhat ale sotva jsem vyběhla tak přeskakování srdce tak jsem běžela dál že to přejde a mám hodinky na měření tepu v jednu chvíli ukazovaly až 193, tak mě to hodně polekalo a přestala jsem běžet 🙁 chodíte někdo běhat?

    • Koc napsal:

      Tak tohle presne resim uz rok. Jsem velky sportovec, ale od dob, co jsem se zacala prehnane sledovat, tak pri behu, hlavne kdyz zastavim a tep jde dolu, zacne hnusne preskakovani. A to me vzdycky vydesi. Tep na hodinkach taky prehnane vysoky, ale jestli mas hodinky s optickym sensorem, tak je to chyba hodinek. Tem se verit neda. Ale preskakovani me trapi take a za ten posledni rok mi to uplne sebralo radost ze sportu. Bohim se, svemu telu neverim. Jani, muzes mi prosim popsat, jak se to u tebe projevuje, jak dlouho a kdy te to preskakovani trapi. Uklidnuje me, kdyz slysim, ze tomai nekdo jiny. Diky

      • Jana napsal:

        No mám hodinky s takovým tím pásem co si dáš, ještě pod prsa. Vyděsilo mě to číslo 193 už mi příjde jako maximum. no přeskakovalo mi na začátku jak jsem se rozběhla téměř s každým doskokem cca asi 5 x to udělalo a pak jak jsem přestala bězet v tom zlomu kdy jsem měla 193 a zas to přeskočilo a dokonce mě bodlo v krku, nevím jestli je to hlavou nebo netrénováním. Můžu se zeptat jakou ty jsi zpozorovala maximální TF?

        • Jana napsal:

          já jsem loni také byla na holtera, ale neběhala jsem s ním, měla jsem i zátěžové ekg a všechno bylo ok kromě toho že mi rychle spadl tlak dolů po dojezdu, ale to snad mohlo být způsobeno taky tím, že jsem předtím 4 dny ležela v nemocnici na lůžku a neměla jsem žádný pohyb,jinak echo jsem taky měla, ale dělala mi ho mladá doktorka (snad už s atestací) tak to se mi taky moc nepozdávalo…

          • 73Klara napsal:

            Jani, já si myslím, že je to psychika. Začla bych tak jak radí Martin, rychlá chůze, a postupně přidávat. Mně to probouchlo rychlejš a přeskakovalo třeba pětkrát za sebou, pak chvile klid. Za chvilku zase. Pokud si byla na zátěžových testech i mělas holtra, tak bych to přisuzovala psychice. Měsíc AD sou málo, počkej ještě – za měsíc to bude určitě ok!

    • 73Klara napsal:

      Ahoj Jani, já jsem běžec. Hodinky mám se snímačem na ruce a tepovku nesleduju. Párkrát mi srdce přeskočilo i při běhu, nebo probouchlo – bylo to v době, kdy mně pořád přeskakovalo. Naučila jsem se to nesledovat. Každopádně, srdce mám vyšetřený na kardiologii, včetně holtra. Měla jsem ho na 24 hodin, šla jsem běhat i s ním. Dala jsem si pět kilometrů, rozklus, kilák tempo, volně, kilák tempo… aby měli co vyšetřovat, a dr tam nic neshledal. V dubnu jdu znovu na kardiologii šlapat na kole – takže tam dovyšetří srdce i při námaze. A tímto to uzavřu. Tepovku na hodinkách sleduju jen když běžím a venku je 35°C. _Sportu bych se nebála, jen pokud si teď dlouho netrénovala, začala bych srdíčko namáhat zvolna. Prostě nervat tam hned tempo pod pět 🙂 ať se daří!

      • Koc napsal:

        Ahoj holky, me prave ted preskakuje porad. Denne. V takovych zachvatech. Treba deset minut nez se to zklidni. Parkrat pri behu, ale hlavne kdyz zastavim. Nebo treba se zvednu a vyjdu schody a zase se to rozjede. A takhle denne. Bojim se. Kdyz je to takhle cetne. Klaro, psala jsi, ze se ti to delo, kdyz se to delo porad. To znamena, ze uz se ti to nedeje? Jak jsi se toho zbavila. Ja mam ted fakt obdobi, kdy se to strasne zhorsilo a to me desi. Prave se pak bojim i toho behu, aledycky to nejak vuli urvu

    • 73Klara napsal:

      Koc, teď už téměř vůbec. Odeznělo to s nástupem AD. A taky asi uklidnění v hlavě – srdce je vyšetřené, mám UZV srdce, holtra za sebou… tak je v pořádku. Chápu, že tě to nervuje. Mě to hrozně děsilo, protože si říkáš, co když přestane bouchat… Byla jsem schopná se v noci vzbudit a pozrovat se – bouchá srdce? Jak bouchá? A pochopitelně, z klidnýho bouchání byla okamžitě arytmie… Nechci ti nějak blbě poradit… ale já běhala i v době, kdy jsem měla to probouchávání. Jako pochopitelně jsem nehnala tempo, neběhala žádné úseky intervaly atd. (protože ještě navíc jsem měla bolavý koleno z přetížení, tak to ani nešlo nějak hrotit). Myslím, že pomalým klidným výklusem se ti nemůže nic stát.

      • Koc napsal:

        Ja se take behani nevzdala, ale nemam uz ten dusevni komfort, jak se poras sleduju. A z klidnyho bouchani arytmie, tim myslis, jako ze jsi si tim soustredenim na rytmus tu arytmii vyvolala? A trvala dyl? Nez jen jedno preskoceni? Me to ted prave dela denne v takovych bezich. Treba deset minut…a AD beru prave mesic, porad cekam, az to prejde. Nemam deprese, nic. Jen tu hnusnou arytmii. Ale prave ted denne i nekolikrat a prave treba deset minut nez to prejde

    • Martin napsal:

      Ahoj Jano,
      pokud jsi dlouho neběhala, není dobré se hned pustit do běhu, ale spíš rychlejší chůze. Sama uvidíš, jak se budeš cítit. Dej si rychlejší chůzi, chvilku indiánský běh a pak zase chůzi. Časem se to ústalý, pokud jsi dlouho stagnovala 🙂

    • klabe napsal:

      Já běhám,ale bez hodinek.Takže vůbec netuším, jaký mám tep. Ale já běhám na pohodu, hlavně chci spalovat. Takže mám tempo, abych mohla v pohodě mluvit.

      • Martin napsal:

        To, ze muzes behem behu ale neznamena, ze mas spravnou tepovou frekcenci. Pokud chces efektivne spalovat tuky, tak si musis byt jista, ze jsi ve frekvenci pro spalovani tuku a ne cukru.

        • klabe napsal:

          Je pravda, že já to běhání moc neřeším. Prostě jdu běhat, obecně mě běhání moc nebaví, ale je to nejjednodušší (nemusím nikam na určitý čas jet, řešit hlídání, dopředu se objednávat a tak), takže jsem vůbec ráda, že jsem si našla formu běhání, která mě baví a vím, že tak uběhnu v pohodě 5 km a víc a doufám, že něco spálím. 🙂

  4. Míla napsal:

    Jani já bydlím sama už od rána mám hnusnou paniku celá se klepu přeskakuje mě srdíčko vzala jsem si už neurol no nemůžu to rozdýchat……

    • klabe napsal:

      Mílo, já měla hnusnej minulej týden. Paniky docela zvládám, ale začaly mě brnět ruce a nohy, po těle mi běhal mráz a mravenčení, šílená vnitřní nervozita. Fakt děsný, měla jsem pocit, že tohle nejde dlouhodobě vydržet. Poprvé jsem volala SOS své psych. Upravily jsme léky, poprvé jsem musela brát lexaurin, ale je zase líp. snad už bude jen líp. NEboj, u Tebe to taky půjde k lepšímu. Drž se. AD bereš? Co terapie na zvládání atak, pro začátek?

      • Míla napsal:

        AD beru Brintellix 5 mg děnně. Na terapie jsem vůbec nechodila…myslela jsem, že k psychologovi se chodí…když má člověk malé problémy…. a při záchvatu se klepeš po celém těle? Mě se klepou i kolena.
        Proto jak tady píšu usoudila jsem, že se nechám hospitalizovat..to není život to je jen utrpení…

        • Amarellka3 napsal:

          Mílo a ten Brintellix nemůžete navýšit? 5 mg je strašně malá dávka. A psycholog opravdu není jen pro malé problémy, já chodím na terapie 10 let a nemyslím si, že bych měla malé problémy (nejdřív PP,taky jsem se celá vždy klepala a měla jsem křeče, pak porucha osobnosti, sebepoškozování, psychóza, poruchy příjmu potravy…), terapie mě drží, doporučovala bych ti ji naopak moc, v léčebně je taky skupinová + možnosti individuálních pohovorů s psychologem.

        • klabe napsal:

          Mílo, mám dojem, že máš prostě malou dávku AD. To jsem teď měla i já (5 kapek -sertralinu), takže teď navyšuju a kryju se lexaurinama (děsně nerada, ale psych. byla neoblomná, že pokud se mi takto rozjela nervozita, to mravenčení a brnění, tak je to nezbytné). A terapie je základ, jednak ze začátku na zvládání atak a úzkostých myšlenek a pak i na změnu postojů člověka k sobě a k okolí. (Načetla jsem teď spoustu knih, tak jsem chytrá :-))

          • Klára napsal:

            Klabe safra teď si mě navrtala, jestli nemám své Dr taky zavolat. Zatím nějak zvládám, ale kdyby se to zhoršilo, asi budu muset taky něco přidat…

          • klabe napsal:

            Klári, já zvládla spoustu propadů jen přidáním vitamínů – hořčík, vápník, B6 a železo. Tentokrát to bylo jiný, fakt hnusný, to bys poznala sama. NEboj. Myslím, že u Tebe to přejde samo.

          • 73Klara napsal:

            Klabe a ty se s tím pereš už delší dobu? Přidala jsem si teda na vitaminech. Dnes brnění v lýtkách a trochu občas hučí v uších. Přitom si říkám pořád, nic se neděje, vše je v klidu… nemám úzkostné myšlenky, nebo úzkost. Jen ty fyzické projevy.

  5. Míla napsal:

    ahoj. Nevěděla jsem, že se k hospitalizaci musí předem objednat…Mám na výběr Horní Beřkovice a Ustí nad Labem.
    Nevím podle čeho se rozhodnout. Mám z toho docela strach, abych si ještě nepřihoršila tím prostředím…..

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Mílo,
      no pokud chceš na psychoterapeutické oddělení, tak tam je často i pořadník, já taky byla objednaná. V Horních Beřkovicích jsem byla na psychoterapeutickém a zrovna v tu dobu se mi i vrátila PP, takže mi tam s tím taky sestřičky pomáhaly to každou noc rozdýchávat.

      • Míla napsal:

        Ahoj Amarel …
        A jak si dlouho čekala na Beřkovice? A pomohla hospitalizace? A jaký je denní program a na pokoji si ležela s kolika pacientkami? Je tam nějaký VIP pokoj? Nezlob se, že mám tolik otázek..já to ještě neznám.. děkuji Míla

        • Amarellka3 napsal:

          Ahoj Mílo,
          moc dlouho jsem nečekala, já předtím byla na jiné psychiatrii a tam mi domluvili pobyt právě v Beřkovicích, z té jedné nemocnice mě pustili ve středu a další pátek jsem nastupovala do Beřkovic. Bylo to v létě.
          Pokoje byly většinou po 2 myslím, ale byl tam i po 5, tam jsem byla ze začátku, ale oni to psychoterapeutické oddělení přemístili na jiný pavilón, takže možná už tam po 5 pokoj není.
          VIP pokoje v bývalých léčebnách, nyní nemocnicích, podle mě nejsou, jen ve fakultních apod. nemocnicích. Já na VIP pokoji nikdy nebyla, protože to vždy byla pálka.
          Program byl dopoledne a odpoledne, dopoledne rozcvička, snídaně, komunita, kde byl lékař a psychologové a sestry, pak myslím 3-krát týdně skupina s psychologem, pak různě centrální dílny – keramika, košíky, korálky… arteterapie. Myslím jednou týdně velká vizita u lékaře po jednom. Každý večer byla muzikoterapie. Jinak odpoledne vycházky po areálu i mimo něj, ale Beřkovice jsou dost díra, jen asi 2 malé krámky tam byly. Víkendy se mohlo domů za těch 6 týdnů, na kolik to bylo nastavená, jen jednou, jinak víkendy byly volné, chodili jsme na procházky, Říp, hráli volejbal… jen myslím ta muzikoterapie byla i o víkendu. Taky tam funguje pacientská spoluspráva, takže každý má nějakou funkci, pak se rozdělovaly úklidy – někdo dával na stůl a sklízel, někdo vysával společenskou místnost, jiný vytíral chodbu, záchody… Kdyby tě cokoliv napadalo, ptej se.

          • Míla napsal:

            Amarel a pomohlo Ti to na PP ? A odvoz tam si musíš obstarat sama?

          • Amarellka3 napsal:

            Odvoz sama, musíš se v den přijetí dostavit na příjmový pavilon do kanceláře. Mě tam vezla z Prahy mamka. Jinak mi to tam celkově úplně nepomohlo, sice mi tam různě měnili léky, no spíš přidávali, takže jsem brala asi 15 tabletek denně, tak to mě trochu stabilizovalo, ale já tam nebyla primárně kvůli PP, ta se v tu dobu zrovna zas přidružila, takže jsem cíleně na ní ani tolik nepracovala.

          • Amarellka3 napsal:

            Tady je něco o oddělení, mrkni: https://www.pnhberkovice.cz/index.php/pro-pacient

  6. Ardy napsal:

    Ahoj mám dotaz mate někdo pocit jakoby vám špatně busilo dřevěného jakoby narazelo do hrudi ? Mám to teď klidovku mám normálně 60-70 ale srdce hrozne narazi díky za odpověď.

  7. Jana napsal:

    Pijete někdo třezalku?

    • 73Klara napsal:

      Nemlátí se to dohromady s AD? Mám strach dát si bylinky, aby to nějak nenarušilo účinek AD…

    • Martin napsal:

      Ahoj Jano,
      trezalalku teckovanou ve forme tablet jsem driv uzival. Spolu s tim magnezium a L-tryptofan. A u me to bylo naprosto k nicemu. Kazdopadne na trezalku pozor a moc se nevystavuj dlouho slunci.

      Klarko,
      ano, trezalka se s AD uzivat NESMI.

  8. Jana napsal:

    AHojky, tak jak se cítíte dnes? já jsem celá nervózní zas se mi blbě dýchá a jsem pořád v jakém si očekávání:/ nevím jestli je to tím že je venku dneska tak hnusně:/ jste někdo doma na pp sám, myslím jestli bydlíte někdo sám?:/

    • Karla napsal:

      Ahoj Jani,já také dneska nic moc…Je to blbé,když je člověk doma sám a PP udeří,i když,stejně nám nikdo nepomůže,naše hlava si dělá prostě,co chce…

      • Matluše napsal:

        Holky drzte se, ja skončila ve špitále. Lezim na neirologii na kopačkách

        • Jana napsal:

          🙁 tak hlavně ať jdeš brzy domů

        • 73Klara napsal:

          Cože??? To snad ne! Matluše držím moc palce, ať jdeš rychle domů! Co se stalo?

          • Matluše napsal:

            Klari uz jsem.nemohla vydrzet slanosti, hlavne hrozné křeče do ruk a nohou. Zjistili mi nizkou hodnotu drasliku, tak jsem.na kapačkách na bolest, msgnesium a uvolnovani svalu. Mam.pocit na zvraceni a mota,se mi ceky svět. Myslim na vss ns všechny.

          • 73Klara napsal:

            Matluše tak hlavně, že na NĚCO přišli! Když by to mělo vyřešit tvůj problém, tzn. zvednout hodnoty minerálů, kdyby to odstranilo tvoje křeče a už tě nebrněla noha, bylo by to super! Pak by ses dala rychle dohromady! Moc držím palce!

          • klabe napsal:

            MAtluše, moc držím pěsti, ať kapačky pomůžou. A ona se zlepší určitě i psychika. Věřím tomu.

        • Martin napsal:

          Tak hlavne, ze se to uz aspon pohlo a resi se to. Drzim pesti a dej vedet az ti bude lepe 🙂 Hlavne odpocivej a poslouchej doktory! 🙂

          • Karla napsal:

            Ahoj Matluše,také držím palce,ať je brzo lépe!!! Odpočívej a zase bude dobře !!!Karla.

      • Jana napsal:

        to máš pravdu nikdo nepomůže s tím co se nám děje v hlavě s tím se musíme vypořádat sami.

    • Martin napsal:

      Ahoj Jani,
      ja dnes taky nic moc. Cely den se mi klepou ruce a busi mi srdce, ale hlava nastesti neblazni a beru to racionalne tak, ze se mi nic nedeje a prejde to. Snad 🙂

    • Martin napsal:

      Kazdopadne pocasim to muze byt. Citlivejsi lidi (vcetne me) nemaji radi rychle zmeny teplot a tlaku. Coz u nas ve Zline presne ted je. Vecer a rano zima a na prseni a odpopedne horko a slunce…

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Matluše,
      já jsem se sem dostala až teď a čtu, že jsi na neurologii na kapačkách, to mě moc mrzí, ale věř, že tě dají dohromady, alespoň je tam nějaká příčina, která jde odstranit a snad ti pak bude lépe i psychicky. Držím moc palce a myslím na tebe.

  9. Karla napsal:

    Ahoj lidičky, včera neustálé škrábání v krku, suchý kašel. Celý den jsem pila čaje. Dneska ráno pocit na zvracení, vnitřní neklid a pocit, že snad umřu…,PP zase útočí.

    • 73Klara napsal:

      Ahoj Karli, drž se! Mám pocit, že s tím příchodem jara v tom tady všichni dost lítáme. Že by změnou ročního období? Bude líp!

      • Ema napsal:

        Ahoj holky.Taky v tom litam je mi spatne,nemam chut k jidlu,pali me ruce a neustale se bojim.doma v pohode ale v praci me depta kolegyne.jedine co se mi honi hlavou jsou jeji vecne kritizujici slova na me,na mou vychovu,ze jsem prilis hodna na svoje deti i kdyz deti jsou v pohode,zadne prusery jen klasicka puberta, no proste na vsecko,posledni dobou je zla na vsecky,na vsech neco vidi.a ja potrebuju byt mezi pozitivnimi lidmi,bere mi energii.musim v sobe najit silu a rict ji to a vim ze se mi zase ulevi.tak at je nam lepe.

        • Karla napsal:

          Děkuji KLáře a Emě za podporu.Musíme věřit,že zase bude lépe!!! Emo,jak píšeš o kolegyni v práci,tak se na jeji kritiku vykašli a když bude hodně zlá,tak jí to vrať. Já jsem taky taková,že si na mě každý dovolí,ale není to dobře.Pak si člověk říká,že už si to nenechá líbit.Opravdu,jestli to není nadřízená,tak buď na ni taky zlá.Držím palce!!!Karla.

          • Ema napsal:

            Je nadrizena ale ja ji zastupuju ona moc dobre vim ze v tomhle smeru jsem spolehliva ale nekdy je fakt nesnesitelna a ve me se to sbira a pak bouchnu ale to se pak musim uklidnit neurolemze pry si na to mam zvyknout na jeji vylevy nalad ale proc?

          • Karla napsal:

            Když si zástupkyně,tak myslím,že s ní můžeš jednat,tak jako ona s tebou.Aby ses uklidňovala neurolem,kvůli takové ženské…Jak píšeš,také jsem takovou jednu znala,je to paní podnikatelka a s lidmi jedná jak "s povlem ".A ještě ke všemu mluví sprostě,což já nemám. ráda.Takže ti rozumím,co prožíváš…Ale n e d e j s e !!!

          • 73Klara napsal:

            Ahoj Emo, tak to ti teda nezávidím 🙁 zažila jsem klasický mobbing v práci. Šéfová se po nás vozila a bylo dost hrozný. Když nad tím teď uvažuji tak se divím, že u mně PP nevypukla v té době (ale až loni, v klidným období). Budila sem se v noci, žaludek stažený, do práce s nechutí a nervy na pochodu. Byl to hnus.

            Holky já fakt nevím, jestli to není tou změnou ročního období… před půl hodinou v práci náběh na ataku, točivá hlava a horkost v rukách. Kupodivu mě zachránila kolegyně, něco potřebovala, musela jsem vsát a jít ji poradit… to odvedlo pozornost. Dnes až do toho okamžiku to bylo relativně v pohodě. Já už fakt nechci 🙁 Pozoruju se šíleně, furt analyzuju jak mrknu očima nebo otočím hlavou…prostě hrozný.

          • Karla napsal:

            Já to mám taky tak,neustále se pozoruju,jak otočím hlavou,jak mrknu,přesně,jak píšeš.Venku je ošklivo.Veliký vítr…

          • 73Klara napsal:

            Já nevím, proč musíme být tak pošahaní. Ještě se občas zarazím a kontroluju, jak dýchám. Jestli polknu /nebo nepolknu… jestli se dodýchnu. Jestli mám studený / teplý ruce.
            Dřív sem bývala relativně bezstarostná a veselá. Teď poslední týden jsem furt ve střehu. Nezatěžuju tím okolí, jen tady si postěžuju, ale pochopitelně myšlenky letí… co když budu mít tyto stavy na dovolené? Co když mně nebude dobře za 14 dní ve vinným sklípku (máme firemní akci – to bude taky bomba, když řeknu, že bych si dala nealko pivo…). co když, co když … ubíjí to.

          • Karla napsal:

            Nemyslím si,že jsme pošahaní.Prostě vše moc prožíváme,se vším si děláme starosti a pak se to odráží na psychice.to je můj názor.Já musím v po k zubaří a přesně,jak píšeš.Co když se mi udělá zle,nedovedu si představit,jak to zvládnu.Poprvé v životě mi vypadla plomba,když jsem si vzala žvýkačku.Nejraději bych tam ani nešla.Musím jet 60 km tam a 60 km zpátky…

    • Klára napsal:

      Karli já právě že zas tak moc nad věcmi nehloubam, nebo se snažím nepřipouštět. Ale asi to jde nějak podprahově, aniž bych si to uvědomovala. Citlivá jsem, k sobě tvrdá, nevím. Asi taková divná kombinace všeho.

      • Karla napsal:

        Ahoj Kláro,jak je dneska? Já mám kašel,takže nic moc…Venku zima a větrno.

        • 73Klara napsal:

          Ahoj Karli, já bych raděj brala ten kašel… trochu mě brní nohy, párkrát zahučelo v uších. Snažím se na to hlavně NEMYSLET. Trochu bloklá krční páteř. Ráno mě promlouvala trochu do duše mamka – že mám pěkný zdravý děti, já jsem prokleplá od hlavy k patě a jsem zdravá, manžel relativně taky žádný smrtelný choroby, a že mám vlastně docela dobrej život, tak co blbnu. No má pravdu. Vlastně nemám právo si vůbec na něco stěžovat…
          Každopádně počasí hnus, už bych chtěla teplo a slunečno.

          • Karla napsal:

            Ahoj Kláro,to je dobře,že ti maminka promlouvala do duše.Když ti bude ouzko,tak si vpomeň,co ti říkala.Moje maminka také byla optimistka,kdybych ji měla,tak by mě také povzbuzovala.Jenže,už není….Myslím na ni každý den.Tak se drž!Zdraví Karla.

  10. Ardy napsal:

    Ahoj mám na vás dotaz dnes se mi strašně jakoby jak to říct motaji oci až cela hlava a dycham takový hodně čerstvý vzduch a je mi opravdu divne chvilkama sem se musel chytit abych nespadl měl tohle někdo taky někdy?

    • Martin napsal:

      Ahoj Ardy,
      mas na mysli takovy pocit jak kdyby jsi silhal a kazde tve oko koukalo jinym smerem a z toho se rozmota i hlava? Stava se mi to pomerne casto, ale vetsinou pri cteni a kdyz vic namaham oci. Napriklad kdyz ctu dlouhy text malym pismem, nejlip treba kdyz se citim uz predtim hodne unaveny. Ale trva to vzdy jen chvili a rozmrkam to. Kazdopadne kdyz se to opakuje vickrat, tak ten telefon proste polozim a dam ocim odpocinout.

      • Ardy napsal:

        Ahoj Jojo přesně to byl jsem na pc a na telefonu a přesně tohle z toho ale e přecházelo to asi hodinu

        • Martin napsal:

          A byl jsi u ocniho? Me se to stava hlavne kdyz nemam bryle – tedy v praci. Doma s brylema se mi to nestava. Mam astigmatismus, takze se mi blbe tvori ostreni na predmety a bryle tuto vadu upravuji.
          Zkusil bych toho ocniho 🙂

  11. Míla napsal:

    ahoj všichni.
    Mám takový problém. Mám PP a před 3 týdny jsem onemocněla na zápal plic už jsem sice zdravá, ale trápí mě agorafobie. Nemůžu vyjít ven . Včera jsem to zkoušela. Vyšla jsem z hlavních dveří na ulici a musela jsem se vrátit. Hrozný pocit jenom ten otevřený prostor jako neskutečno. Doma po bytě mě to nevadí, ale jak mám vyjít ven….nezvládám…..

    • Martin napsal:

      Ahoj Milo,
      taky trpim agorafobii, ale jen v urcitych chvilich kdy nemuzu jen tak utect (restaurace, kino, domluvene navstevy).
      Nic se nedeje, ze jsi musela opet zpatky, hlavni je, ze jsi to zkusila. Chce to postupovat po malickych kruccich, hlavne ale postupovat i pres neprijemne pocity, protoze by ses jeste vic utvrdila v tom, ze to nezvladnes. Je neco konkretniho z ceho mas venku strach? Zkousela jsi rozebrat svuj strach a podivat se na nej z vice uhlu proc se to deje? Zkousela jsi vyjit ven i v doprovodu nekoho, komu veris, nebo i tak je ti neprijemne?

      Drzim ti moc palce aby jsi to zvladla, hlavne se nevzdavej. Uvidis, ze to zvladnes 🙂

      • Míla napsal:

        Ahoj Martine.
        Dneska jsem ušla větší vzdálenost asi sto m. Bylo to lepší a večer to půjdu zkusit znovu. Nemám strach z ničeho, ale je to velmi nepříjemný pocit..nejsem v realitě..pocit neskutečna…nejistá chůze…Kdybych šla v doprovodu někoho, to mi nepomůže zkoušela jsem to . Takovéto stavy mívám jenom, kdy jsem dlouho doma a nemůžu vycházet z důvodu nemoci.

        Jinak děkuji za podporu….

        • Martin napsal:

          Mno vidis! To je prece super! Jsem moc rad, ze s tim tak bojujes a nevzdavas se. Uvidis, ze to bude uz jen lepsi. Nejhorsi je ten prvni krok, to zakousnuti se a presvedceni sebe samotneho, ze to pujde. Zkousela sis treba k tomu pustit do sluchatek nejakou tvou oblibenou hudbu a treba si ji v duchu i zpivat?

          Jinak pocit derealizace neni moc prijemny. Sam s ni mam zkusenosti behem panickych zachvatu. A kolikrat si ji blbec sam vyvolam kdyz se zapremyslim nad smyslem zivota, zivotem po smrti, nad vesmirem atd. 🙂 Ale radeji ti nebudu vypisovat co me napada, protoze jsou to vazne silene myslenky, nicmene logicke a je skoda, ze to nemam s kym probrat.

  12. Louisa napsal:

    Je to už skoro deset hodin, co mám neustálé palpitace. Vzbudila jsem se ve 2 ráno, poté, co jsem si před spaním vzala Guajacuran, protože jsem začínala být emočně přehlcená (předevčírem jsem začala otevírat traumatické zážitky z období, kdy jsem se sebepoškozovala). V podstatě až do rána jsem nemohla usnout, protože jsem měla nepříjemné tělesné pocity. Snažila jsem se uklidnit všemi možnými způsoby, přesvědčovala se, že je to jen úzkost, ale měla jsem strach ze smrti a nechtěla jsem usnout, protože jsem se bála, že už se neprobudím. Přes den už jsem se cítila líp, snažím se spíš rozptýlit, kdykoliv se jen dotknu těch pocitů, vyděsím se a nechci tam. Ale pořád mám takový divný pocit na srdci, jen mě už tak neděsí. Každopádně se mi nedaří se nějak uklidnit. k psycholožce jdu ve středu, ale asi jsem to prostě potřebovala sdílet, protože takhle strašně jsem se asi ještě necítila a už o samotné mě děsí. A nevím, co si počít.

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Louiso,
      a jsi dnes někde mezi lidmi? Zkoušela sis vzít nějaký sos prášek? Nebo nic nepomáhá? Já měla palpitace několik hodin vkuse asi před měsícem a taky jsem se sebepoškozovala (řezání, pálení). Nebo můžeš zkusit zavolat na nějakou krizovou linku si popovídat, pokud ti pomáhá psycholožka a terapie, tak na lince to s tebou můžou také nějak probrat, já někdy, když je krize, volám CKI Bohnice. Držím palce.

      • Martin napsal:

        Ja o Vanocich zkousel volat do Kromerize a tam me doktor uplne vyfakoval, ze to neni panicky zachvat a ze mi nijak po telefonu nepomuze, ze leda bych dojel na hospitalizaci… Skvela podpora pro cloveka co dva dny v kuse panikari a beha po byte s pocity umirani.

        • Amarellka3 napsal:

          Martine,
          jenomže Kroměříž nemá krizovou linku, kdyby každý volal do nemocnice, tak se tam Dr. zblázní. Na krizových linkách (CKI Bohnice, Riaps…) jsou vyškolení pracovníci a přijímají hovory po celý den, tak kdybys někam příště volal, tak raději tam, tam volají i lidé s panickým záchvatem a oni ti pomůžou to překonat (pokud tedy nenarazíš na někoho, kdo zrovna nebude úplně ochotný).

          • Martin napsal:

            Amarellko.ja to chapu, ale logicky mi vyslo, ze mam volat do Kromerize, kdyz ho mam nejbliz. Byl jsem i pripraveny tam dojet autem. Tady jde spis o ten lidsky pristup, ze me mohl aspon po telefonu uklidnit, ty dve minuty na dechove cviceni, nebi jakoukoliv radu by ho nezabily…

          • Amarellka3 napsal:

            Martine,
            já to chápu, mohl být vlídnější, ale oni tam nejsou krizová linka, nebo krizové centrum a nemají povinnost uklidňovat volající, i když by to bylo hezké. Volat můžeš po celé ČR na linky, to je jedno, že tam nebydlíš. Já třeba jednou volala na nějakou linku mimo Prahu a tam nakonec byli nejvstřícnější a nejvíce podpořili, ale už nevím, co to bylo za linku, bylo to v roce 2015. Ale na CKI Bohnice jsou taky většinou docela fajn, jen na Riaps už jsem zanevřela.

      • Louisa napsal:

        Ahoj Amarellko,

        dneska už je mi dobře 🙂 Včera jsem šla večer mezi lidi do tanečních a po hodině a půl tance jsem se přestala soustředit na své pocity, protože jsem se musela soustředit na kroky a úzkost konečně přešla. Ze začátku to byla docela výzva, protože nechat se v tanci vést, tedy důvěřovat, pro mě bylo s úzkostí ještě těžší, než obykle. Ale snažila jsem se do toho uvolnit, protože jsem věděla, že, když to zvládnu, tak mi to pomůže. Pomohlo mi vlastně už to, že jsem vyšla z domu, jela dopravou apod. Nebyla jsem jen sama se sebou a svými pocity a svět kolem mě rozptýlil, i když jsem se ho bála. Večer jsem se ještě trochu bála, když jsem zůstala zavřená sama v pokoji, že přijdou nepříjemné pocity, ale nějak se mi povedlo se uvolnit, že jsem okamžitě usnula spala jak zabitá, až do rána. Dneska jsem byla akorát extrémně unavená, ale dovolila jsem si to v práci brát na pohodu a odpočinula si a postupně se mi zlepšila nálada. Já se mám vlastně poslední dobou většinu času strašně dobře, ale pak se z ničeho nic stane n+co takového a ani nevím kvůli čemu :/ To mě pak hrozně rozhodí. Úplně jsem zapomněla na krizové centrum! To je skvělý tip, díky ^^ Uvidím, co mi řekne ve středu psycholožka. Doufám, že bude líp 🙂

        Pa pá, ať se daří!

        • Amarellka3 napsal:

          Ahoj Louiso,
          tak to mám velikou radost, že je ti dobře dnes :-). A ty chodíš do tanečních? To jakože ty pro mládež, nebo pro dospělé? Já mám společenské tance hrozně ráda, ale jsem na to dřevo, v tanečních mi to vůbec nešlo, ale líbí se mi to.
          Tak držím moc palce k psycholožce, já byla u psychologa dnes.
          Klidný večer.

          • Louisa napsal:

            Amarellko,

            chodím do tanečních pro dospělé 🙂 Na střední jsem absolvovala ty pro mládež, ale tehdy to byla hrůza a nikdy jsem se pořádně tančit nenaučila, přestože tančím ráda a ráda chodím na plesy. Nechala jsem se přemluvit na tyhle taneční, protože mě jednak přestalo bavit na každém plese vzpomínat na kroky tanců a taky proto, že jsem si říkala, že by bylo fajn mít kromě starostí nějaký koníček, který mi navíc může pomoct na to ostatní na chvilku zapomenout 😀 Tanci jsem se právě v různých formách věnovala dlouhodobě, ale s depresí jsem se přestala věnovat úplně všemu, takže tohle je takový první krok zpět..

            Taky přeju klidný večer 🙂

        • Klára napsal:

          Jé to by se mi taky líbilo, chodit tancovat! To je krásný, a ani by mi nevadilo, že mě někdo vede – nemusím mít furt navrch.. no, manžel by to asi odmítl, někam chodit ☹️ společenský tance se mi hrozně líbí, Stardance miluju!

          • Louisa napsal:

            Klári,

            a co se ho zeptat? Za zkoušku nic nedáš 😉 Bylo by to super, když by Tě to bavilo 🙂 Nebo byste třeba byli schopní se domluvit, že bys chodila ančit s někým jiným. Věřím, že všechno jde, když se chce 😉 Je to fakt super pocit, učit se kromě kroků i tu techniku a člověk zjistí, že když se třeba jen správně zakloní, nebo drží, udělá nášlap trochu jinak, že už vypadá jak ta hvězda ze Stardance a hlavně si tak připadá 😀 Skvěle to zvedá sebevědomí a hlavně mi to fakt zlepšuje náladu, můžu jen doporučit :))

          • 73Klara napsal:

            Ahou Lou, ne ne on by nešel, na tanečky moc není. Ale třebas někdy já to zkusím. Po klasických tanečních jsem pokračovala rok dál v takovým kroužku, tak to bylo fajn… no uvidíme 🙂 A jak je dnes, jak se cítíš?

    • Martin napsal:

      Ahoj Lou,
      vim, ze je to v ironii rada nad zlato, ale me obcas pomuze schvalne zkouset si ty pocity privolat. Prijmout ty pocity, privitat je. Kdyz se ti to totiz povede, zjistis, ze nad svyma pocitama mas kontrolu a kdyz je dokazes privolat, zvladnes je i odvolat. Sam v tom plavu a nerikam, ze je to zarucena rada, ale kolikrat me to opravdu zachranilo. Proste jsem si v duchu rekl “Mno tak pod, at uz to mam za sebou. Ukaz co umis, vzdyt ja te znam a vim, ze mi bude zase dobre a odejdes”.

      Drzim moc pesti, bud silna, nejsi v tom sama!

      • Louisa napsal:

        Ahoj Martine,

        to je vážně zajímavá rada. Myslím, že jsem kdysi něco takového zkoušela a pokud se dobře pamatuju, hodně mě podpořilo právě zjištění, že mám nad svými pocity kontrolu. Takže díky za připomenutí! Zase vyzkouším.

        Moc díky za podporu, vážím si jí <3

        • Martin napsal:

          Me se PP vratila po roce, kdy jem byl uplne v pohode. A ted jsem prakticky zase na zacatku, protoze za tu dobu jsem zapomnel jak to zvladat a co mi vlastne pomohlo to obdobi prekonat.

          Od toho je tohle forum 🙂

          Kazdopadne jsem rad, ze uz je ti dobre. Ono rozptyleni je to nejdulezitejsi – zamestnat hlavu aby jsi se neutapela ve svych nesmyslnych myslenkach. Me treba pomaha hudba, ale nejaky poradny narez. Nebo hrani her, pripadne krizovky, karty. V krizovych situacich napriklad venku mi pomaha pocitat kachlicky, nebo cokoliv co je v okoli.

          Co mi treba vubec nepomaha je sledovani filmu – u toho neudrzim pozornost. 🙂

          • Louisa napsal:

            Jak říkáš, Martine 🙂 Mívám dlouhá období, kdy jsem v pohodě, až skoro zapomenu, že jsem úzkostný člověk, přestanu dodržovat svoje zdravé návyky, protože mám pocit, že už o není třeba a pak se divím, že se problémy vrátí a já navíc už zapomněla jak na ně 😀

            Jsem moc ráda, že jsem tohle fórum objevila 🙂

            Hudba mi taky pomáhá – vlastně je celkem jedno jaká, ale tak nahlas, abych se v ní ztratila. Myslím, že každá činnost, ve které se člověk dokáže ztratit, je na tohle dobrá.

          • Martin napsal:

            Uplne presne jak rikas… Chvilku je cloveku dobre a uz zas blbne a zapomene na prevenci 😀 Vidim, ze to mame snad vsichni stejne. Ja miluju kafe a vim, ze i kdyz kofein na uzkost neni dobry a omezuju ho co to jde, tak staci, aby mi par dnu bylo dobre a neodolam…

            U me se nejvic osvedcil Linkin Park. Poradne nahlas at mi ten Chesteruv scream poradne vykrici myslenky z hlavy 🙂 Kurna jdu si to pustit, dostal jsem chut 😀

          • Louisa napsal:

            Ahoj Martine,

            s kafem mám taky problém 😀 Naučila jsem se pít kávu bez kofeinu, ale jak mi někde zavoní, je to problém. Tak si občas dopřeju a ještě jak nejsem zvyklá, tak to pak dělá divy. Podobně mám problém se sladkým a občas s alkoholem. Nevím, jestli cukr může zhoršovat úzkosti, ale já mám u sebe vypozorované, že ano. Problém je, že mám na sladké chuť, když mi není dobře, takže se tím uklidňuju, ale pak je to paradoxně horší. Jinak jsem nikdy moc nepila – jsem ten člověk, co upíjí druhým a sám si dá maximálně půl skleničky, ale přestože by měl být alkohol anxiolytikum, tak mě spíš úzkosti zhoršuje 😀 Možná je o tím, že mě znervózňuje, co ve mě vyvolává za fyzické pocity. Zjišťuju, že nejvíc panikařím z pocitu ztráty kontroly..

            Linkin Park jsem si dlouho nepouštěla, možná by to stálo za ozkoušení 😀 Kdysi jsem poslouchala Nightwish a nedávno jsem se k nim vrátila právě z toho důvodu, že jsem potřebovala přeřvat svět – fungovalo.

          • Amarellka3 napsal:

            Louiso,
            přesně, jak píšeš, taky jsem v poslední době měla tendence úzkosti zajídat sladkým, zejména v noci, když jsem nemohla spát, nebo jsem se vzbudila. Naštěstí před 3mi týdny mi docvaklo, že takhle už to dál nelze a začala jsem vyřazovat sladké z jídelníčku a už ho 14 dní nejím vůbec. Já tedy u sebe bych neřekla, že mi úzkosti cukr zhoršuje, ale rozhodně mi to zhoršuje psychiku, když vidím, jak přibírám. Jinak po alkoholu je mi fyzicky tak zle, že můžu max necelou decku vína, nebo ovocné pivo. Nevím, jestli se tolik alkohol tluče s mými léky, ale prostě když si dám víc, tak je mi strašně.

          • Louisa napsal:

            Já se pravidelně snažím cukr uplně vyřadit, ale nedaří se mi. Jsem regulerně závislá. Takže když ho trvdě vyškrtnu, tak pak zase skončím u přejídání. Takže jsem se to snažila nějak omezit a vyřazovat postupně, ale to spíš dopadá tak, že si pak dopřávám víc a víc. S přibíráním nemám problém, spíš naopak:D Já bych ráda přibrala, ale nedaří se. V podstatě můžu jíst, co chci. Říkám v podstatě, protože mám přecitlivělý žaludek a špatně trávím, takže mi pořád něco dělá špatně. Cukr to právě zhoršuje, ale nemužu si pomoct 🙁

      • Klára napsal:

        Ahoj Martine, tak přesně nad tím teď přemýšlím, přivolat si ataku a ustát to. Popisuje to ten Honza na YouTube, posílal si na něho odkaz. Zaujalo mě to. Myslíš si, že to tak fakt funguje? Privolas si záchvat, ustojíš to, opice se uklidní a nebude příště hned hrabat na tlačítko?
        Na opici jsem myslela včera a dnes hodně často. Včera jsem byla cvičit, cca v půli hodiny po náročnejsim cvičení s gumičkou se mi zhoupla hlava, pak sem cítila stoupající teplo a motání hlavy a panika – přece neomdlim v sále plným bab! Šla jsem se napít, v duchu uklidňovala opici, že o nic nejde… a přešlo to. Dneska párkrát divný pocit v práci. Ráno jsem šla za sefovou něco řešit, měla jsem dojem, že si na mě stěžoval kolega (tak prý nestěžoval), klepaly se mi ruce.. prostě následek stresu, v noci sem na to myslela, že to musím jít řešit…
        Někdy mám pocit, že mi už regulérně hrabe .

        • Amarellka3 napsal:

          Klári,
          já když byla poprvé v roce 2009 hospitalizovaná, tak jsem byla na psychoterapeutickém oddělení zaměřeném na KBT a tam nás mimo jiné učili vyvolat záchvat hyperventilací a pak ho zastavit dýcháním a fakt to docela fungovalo. Bylo to pod dohledem Dr. a sester, takže pod kontrolou, tak si člověk v bezpečném prostředí mohl osahat, jak jde záchvat vyvolat a zastavit.

        • Martin napsal:

          Ahoj Klarko,
          me to pomaha ale pouze v situacich, kdy zacinam mit teprve takove ty divne pocity. Tak se na ne zamerim a snazim se je zesilit a nasledne vydychat. Pokud uz mam ataku plne rozjetou, tak mi tahle metoda moc nefunguje.
          Kazdopadne jak pise Amarellka, je to soucast KB terapie. Jenze zase jak pise Amarellka, nedoporucuji to takhle extremne delat v domacich podminkach, proto se to dela za dozoru lekare. Dokonce jsem na internetu nasel clanek, kde je souhrn pro doktory asi deseti ruznych cviku jak paniku vyvolat – drepy, omezeni kysliku, hyperventilace umyslnym rychlym dychanim atp.

          • 73Klara napsal:

            Ahoj Martine, tak já to taky tak vyzkouším a uvidím. Když by se to mělo blížit. Akorát uprostřed cvičení v sále je to takový naprd – tam se snažíš pokud možno nevybočovat a neupozorňovat na sebe. No kdyby bylo nejhůř, byla bych musela odejít. Ach jo, někdy si říkám, proč zrovna já. Pak si řeknu sou daleko horší choroby, rakoviny atd… a toto je JEN psychika. A je jen na mně, co má pitomá hlava zas vymyslí a spustí 🙁

          • Martin napsal:

            Nejdůležitější je si uvědomit, že v tom nejsi sama a jsou na tom lidé daleko hůř než ty/my. Je to otravné, ale neumírá se na to a tak se to snažím brát. Například teď jsem úplně v klidu ležel a díval se na televizi a začal na mě jít záchvat. A úplně jsem se mu vysmál co jako zkouší 😀 A teď už je mi zase dobře. Já ty záchvaty fakt nezvládám jen ve chvíli kdy je to spojené s agorafobií, ale kdykoliv jindy v pohodě.

          • 73Klara napsal:

            Martine to já vím, lidi mají daleko horší a fatální choroby. To co máme my, je úplný prd… V sobotu jsme se dívali na Bohemian Rapsody, od té doby furt myslím na AIDS. Nejhorší je, že nikdy neodhadnem, kdy to přijde – viz ty teď u telky. O to je to horší. No nic, musíme bojovat!

          • Amarellka3 napsal:

            Klári,
            AIDS se taky bojím, ne že bych se nějak rizikově chovala, ale vloni jsem byla na Ukliďme Česko a našla jsem tam i injekční stříkačku a bojím se, že jsem se nevědomě píchla. Pak jsme ještě našli skládku infekčního odpadu a prostě občas si myslím, že AIDS mám. Paradoxně jsem si HIV-AIDS vytáhla jako jednu z otázek na zkoušce z patologie, takže o tom jsme věděla vše možné a dost mě to děsí. Ale neboj, jak píše Martin, tak pokud nejsi riziková skupina, tak ho prostě jen tak mít nemůžeš.

          • Martin napsal:

            Mn o prave zvlastni je, ze ja tyhle spontanni zachvaty nikdy nemival. Ano, moje prvni ataka se stala spontanne kdyz jsem usinal, ale pak uz to vzdy bylo s necim spojene, protoze jsem se te paniky podvedome bal. Ale posledni dobou ty spontanni zachvaty mam casteji a casteji. Treba v praci znicehonic, nebo dneska u televize. Tak nevim, co se deje. Ale zatim jsem je vzdy odsunul na pozadi a nikdy se poradne nerozjeli. Tak uvidime.

            Prosim te proc myslis na AIDS? Copak jsi v rizikove skupine? Neblbni 🙂 Me spis obcas trapi borelioza, ktera se muze projevit po X letech a vim, ze jako decko jsem mel kliste a musel jsem chodit i na neurologii, protoze mi z nej nefungovala zornice v oku. Nebo treba ta nemoc z kocek – clovek taky nevi, jestli ji ma a projevuje se jen unavou a prenasi se dal na deti.

          • Klára napsal:

            No mě spis dostal ten film, blbě sem to napsala. Jakože Freddie Mercury ve finále umřel. Bylo to smutný. V rizikové skupině pochopitelně nejsem, to se budu klepat v souvislosti s mýma dětma. Já osobně jsem v tomto směru bez obav.
            Už jsem doma, ještě mě čeká cesta vézt dceru na tenis, mezitím Lidl. Trochu sem se děsila cest domů, co když odpadnu v autě. Ale kupodivu celkem ok. Měním k tomu trochu přístup, když cítím, že to přichází, tak se to snažím vedomne přijmout, prožít a prodychnout. Zvládla jsem to takto odpoledne a bylo to hned pryč. Čili Martine jak píšeš, nebránit se tomu, pojď si pro mne, a ono to odezní…
            Jinak boreliózu nemám, to mám kontrolovaný.

          • Martin napsal:

            Takze taky jsi citlivka jako ja. Nejsi nahodou ryba? Me treba strasne dojal muzikalovy film Moulin Rouge, nebo treba Listopadova romance. To jsou filmy do kterych jsem se vcitil a brecel pri predstave, ze bych mel prozivat to same. Kazdopadne na Freddieho se teprv chystam, cosi posledni dobou na filmy nemam naladu.

            S detma ti to nezavidim. Dnesni doba je silena. Sam deti zatim nemam, ale myslim si, ze pokud se chytnou spatne party, tak je zachrani jen jejich rozum. Ja jsem vychovany skvele a povazuju se za slusneho a presto jsem jako mlady blbnul a zkousel kdeco. Pak uz je to fakt jen na rozumu jestli jim zabrani.

            To jsem rad, ze jsi to tak zvladla a ze ti to pomohlo. Ono na tom fakt asi neco bude kdyz si clovek uvedomi, ze ty pocity jsou jeho z vlastni hlavy a kterou muze ovlivnit 🙂

          • Klára napsal:

            Martine jsem štír, mimochodem to je taky znamení naprd. Moulin rouge sem neviděla, tu listop.romanci si nejsem jistá. Ale jsem cíťa, dojme mě i vánoční reklama na Coca Cola. Každopádně pokud bude teď můj propad pokračovat, asi zavolám po víkendu Dr, jestli mám navýšit ad nebo lupnout Lexaurin. Ani jedno se mi nechce, jsem odpůrce prášků obecně. Už to, že jím AD je pro mě něco … Prostě chtěla bych to všechno zvládnout v klidu svou hlavou bez pomocí chemie ☹️

          • Amarellka3 napsal:

            Klári,
            a nechceš chodit na terapie? AD neodstraní příčinu, stereotypy v myšlení, chování… A Lexaurin bych brala jen v největší krizi. Jinak jsem taky štír, ale já moc nevěřím na povahové vlastnosti podle znamení, na mě štír ani moc nesedí.

          • Klára napsal:

            Amarellko už sem o tom přemýšlela. Já to chtěla zvládnout bez, ale asi mě to nemine. Ale vůbec nevím, jak to probíhá, jestli si mám najít psychologa, nejlíp na pojišťovnu…nebo jestli je to nějaký skupinový sezení…

          • Amarellka3 napsal:

            Klári,
            to je na tobě, jestli chceš skupinu, nebo individuálně. Já mám za sebou obojí a skupina ti dá pohled z více stran, zrcadlí tě… ale já třeba na skupinách dost nerada (většinou) mluvila, takže chodím teď jen na individuál. Psycholog na pojišťovnu se z mé zkušenosti dost blbě hledá a pak taky většinou nemůže často (aby terapie měla smysl, má být minimálně jednou za 14 dní). Pokud na to máš, tak se podle mě vyplatí si terapii zaplatit. Já třeba platím 700 Kč za sezení, ale to je v Praze, u vás by to mohlo být méně. Jinak terapie může provozovat psycholog i psychiatr, ale musí mít psychoterapeutický výcvik (většinou 5ti letý v nějakém psychoterapeutickém směru – to by také bylo vhodné si nastudovat, ty směry, přístupy, abys věděla, jaký způsob práce ti nejvíce bude vyhovovat – já třeba chodím k terapeutovi, který má výcvik v logoterapii a existenciální analýze, protože mi to nejvíce vyhovuje, ale třeba na PP se nejvíce doporučuje KBT, ale nemusí sednout každému).

          • 73Klara napsal:

            Když já nevím… u pár psychologů jsem byla dřív, když jsme řešili něco kolem děcek i nebo sama se sebou, a moc mi to nepřineslo. Podle mě vzorce v hlavě nezměníš.

          • Louisa napsal:

            Klári,

            psychologa musím doporučit. Moji psycholožku jsem sice našla až na druhý pokus, ale i to je štěstí. Chce to nenechat se odradi, když Ti hned nesedne. Ta, co mám teď, je ovšem skvělá, mám pocit, že mi rozumí a za rok jsem udělala větší pokrok, než sama za 5 let, co jsem se snažila věnovat seberozvoji.
            Dokonc mám paní psycholožku přes pojišťovnu a chodím k ní každý týden. Takže poštěstit se může 🙂 Vybírala jsem podle sympatií – na svém webu psala o tom, co dělá a tak nějak mě celkově zaujala, říkala jsem si, že by mi mohla sednout a byla to trefa. Takže se to rozhodně vyplatí, stojí za to pohledat 😉 Přecejen, ti lidé to mají vystudované, jsou placení za to, aby nám pomohli a upřímně si myslím, že o tom ví přecejen trochu víc, než my sami, protože navíc mají ten pohled zvenku – člověk těžko vymyslí vlastní hlavou koncepty, které jeho hlava nezná, proto si tam pořád běháme, jak myška v kolečku..

          • 73Klara napsal:

            Když já nevím… no uvidím. Kdybych měla pravidelně zhoršující se stavy, tak bych to zvážila. Teď jsem těma AD stabilizovaná. Nemůžu říct, že bych byla emočně plochá (od toho mě zrazovala kolegyně). Dřív jsem teda byla schopná brečet u vánoční reklamy na coca colu, to už teď ustojím, ale furt mě dojímají různý věci jako dřív…

    • Louisa napsal:

      Milí,

      tak je to tu zase. Nejsem zyvklá na to, že bych měla ataky tak často po sobě a zdánlivě bez příčiny. To mě o to víc znervózňuje, panikařím, co je sakra španě. Už se mi stalo podruhé, že jsem si na bolestivé mesíčky vzala algifen a sice přestaly bolesti, ale začaly bolesti ve střevech. Ale tentokrát je to ještě horší, cokoliv sním (včetně suché rýže) mi vyvolává šílené bolesti břicha. Už to trvá druhý den. Včera jsem nejspíš ze strachu z těch symptomů zase chytila záchvat. Celkem jsem se zvládla uklidnit (s přítelem na telfonu, v mhd, uff 🙁 ), od bratra jsem si nechala vysvětlit rozdíl mezi zástavou srdce a panickou atakou (já se totiž vždycky strašně bojím, že umřu) a jsem trochu klidnější. Dneska na mě jdou záchvaty, ale většoinou je dokážu odmávnout s tím, že už vím, že je to jen úzkost a ne nic vážného, ale stjně jsem hrozně úzkostná z toho, že nevím, co se v mém těle děje. Ty bolesti jsou fakt nepříjemné. Doufám, že je o prostě jen stres, ale zároveň se fakt děsím, že je to něco horšího a přemýšlím, jestli bych to neměl řešit. Rozhodla jsem se hned ráno objednat na gynekologii, ale uvažuju, jestli nezajít k doktorce i s tím rozhašeným trávením. Dlouhodobě řeším problémy se žaludkem, ale se střevy mám teď problém teprve podruhé, ve stejné situaci. Přemýšlím, jestli to souvisí s mesíčky nebo s tím algifenem… Nechci ze strachu vyvádět, ustupovat tomu a obíhat doktory, říkám si, že to třeba přejde, psoledně to taky po dvou dnech bylo v cajku. Ale entokrát jsem z toho mnohem víc na nervy 🙁

      Poradíte?

      • Amarellka3 napsal:

        Ahoj Louiso,
        já si moc nemyslím, že by tě bolela střeva po Algifenu, naopak se dává na bolestivé spasmy tam, kde je hladká svalovina, což jsou mimo jiné i střeva, navíc z gastrointestinálních NÚ má Algifen jen zácpu a ještě něco, ale ne bolest střev. Jinak já při menstruaci mívám průjem, ale břicho mě nebolí, jen podbřišek, ty máš průjem, nebo pocity na zvracení? A ty máš nějak hodně bolestivou menstruaci? A minule tě ta střeva bolela také při MS a když sis vzala Algifen?

        • Louisa napsal:

          Amarellko,

          právě jsem zkoumala vedlejší účinky a taky mi to přijde divné, ale minule to právě bylo stejné – bolestivá MS, dala jsem si algifen a strávila jsem dva dny se zauzlovanými střevy. Stává se mi, že se nafouknu řed MS a první den mám průjem, ale tohle je jiné. V podstatě se strašně nadýmám, mám z toho šílené křeče. Ale půjem ne. Bolí mě od toho i žaludek a je mi trochu nevolno, ale to je u mě docela bežný stav. Spíš mě fakt znervózňují ta střeva. MS mívám hodně silnou a bolestivou, vyzkoušela jsem na to už snad všechno – momentálně jsem bez antikoncepce, snažím se na to jít co nejpřirozeněji, tělo mi opakovaně dává najevo, že chemii prostě nebere.

          • 73Klara napsal:

            Lou, na menstruaci upravení a bolestivou je buď kontryhel a nebo měsíček, v bylinkářství ti poradí určitě. Pokud nebereš AD, šla bych do bylinek.
            Já dřív pila hodně kontryhelový a měsíčkový čaj – kontryhel na zpravidelnění a měsíčkový na bolestovou MS – zabírá to rychle a křeče odchází.
            Každopádně, pokaždé jsem sebou sekla, když jsem měla první druhý den silné MS. Jednou před vánocema asi tři roky zpět – ale to bylo asi něco jiného než ataka – MS, bolest zad, 20.12. předvánoční stres a šíleně mě rozčílil kolega – a sesunula jsem se k zemi. A pak v srpnu loni – MS a panická atata s omdlíváním. Párkrát lehčí ataky s MS. Ptala jsem se na to gynekoložky, že tyto případy bych čekala u mladých děvčat – omdlívání u MS -, že já už jsem přeci zasloužilá matka pomalu na kraji přechodu, ale tomu se jen zasmála a nic mi na to neřekla. Tak nevím. Každopádně si myslím, že MS má vliv na psychiku dost a tím pádem i na ataky a úzkosti.

  13. Bony napsal:

    Rok léčba, a pak pomalu vysaďte a nahraďte http://www.salviaparadise.cz. Chemie vám jinak rozmrda mozek po dlouhodobém užívání.

    • Martin napsal:

      Myslim, ze uplne kazdy z tohoto fora nejdrive zkusil prirodni cestu, vcetne me – trezalka teckovana, medunka aj. Nikdo nepolika denne X prasku protoze mu chutnaji a bavi ho ti…

  14. Busi napsal:

    Hezký nedělní večer,
    prosím o radu…prožila jsem teď nějaký stres, to naštěstí už pominulo, ale můj zdravotní stav se jen zhoršuje.
    Trpíte někdo na tlak v obličeji, malátnost? Mám motání hlavy, tlak v čele, ve spáncích. Hodně mě bolí krční páteř, resp. svaly a hrudník. Tak nevím jestli to může být od zad nebo co se se mnou zase děje. 🙁

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Busi,
      já měla 7 let hrozné bolesti hlavy, tlaky ve spáncích, jako bych měla hlavu v nějakém svěráku. Nic moc na to nepomáhalo, byly lepší a horší dny. Zmizelo to až po nasazení AD na PP. Já to měla asi od krční páteře a stažené svaly. Dr. to uzavřela jako tzv. tenzní cephalea. Pokud jsi prožila stres, tak je časté, že to na člověka padne až po něm, když už je zdánlivě klid.

      • Busi napsal:

        Amarellko, děkuji za reakci…to je přesný popis, hlava ve svěráku. Já už podobný stav měla, ale to jsem měla i problémy s dýcháním a vždy si myslím, že na tom má podíl i stav mojí páteře resp. svalů. Bohužel moje tělo na větší psychickou zátěž reaguje tím, že se mi ty záda stáhnou. 🙁 No a pak ta psychika, kdy si dokážu vsugerovat, že mám na mozku nádor a už si představuji nejhorší scénáře.

        • matluše napsal:

          Busi nevím nebo spíš nechci si připustit, ale pravděpodobně mám také hlavní problémy skrz psychiku. Brní mě noha a mravenčí kolem páteře a táhne za krkem . Mám pravděpodobně nějaký blok v bederní páteři, ale jak se stresuju, tak jsem si tu páteř zasekla pravděpodobně pěkně celou A to motání, malátnost, občas mi přijde jakoby mi tlačilo něco na oči že se mi chce hrozně spát a mozek nefunguje na 100% , bolest a ochablost svalů… Prostě asi si tím stresem vytváříme svalové bloky na páteři, proto máme takové fyzické příznaky a bolesti potom. Alespoň takto se to snažím si odůvodnit. Teda do doby, než mi zas v hlavě vyvstane nějaká úžasná nová diagnoza, co by to mohlo být. Nejčastěji je to nějaké neurologické onemocnění, rakovina nebo naposledy mě napadlo onemocnění míchy Vystresovala jsem se tím minulý týden tak, že jsem myslela, že nedožiju pátku, Pak jsem si řekla, že co se má stát se stane a ejhle, je pondělí a zatím žiju.Jak píše Amarellka – dny kdy je líp a dny kdy je hůř. Nejhorší pro mě je asi připustit si ten fakt, že to opravdu není žádná vážná nemoc – a s tím budu asi ještě chvíli bojovat.Hodně síly přeju

  15. JUMBO-747 napsal:

    Ahoj, mám dotaz související jen částečně, snad mě nevyobcujete. Máte někdo strach z létání? A jak jste ho překonali?
    Miluju letadla a vše kolem nich, znám typy, techniku, procedury, dost jsem toho nalítal (mnohokrát asie a jižní amerika, cca 150.000!!mil) a čím víc lítám, tím víc se bojím. Poslední dva tři roky, přestože objektivně všechny lety klidné, tak po zakoupení letenky nespím, zlé sny, bojím se před startem i za letu, absolutní panika. Uklidnění přichází v okamžiku dosednutí na runway. Do Bruselu už radši nelítám a trmácím se vlaky a busy.
    Máte to někdo podobně? Jak jste to překonali? Hlavně mě neposílejte na kurzy létání beze strachu, to na mě nefunguje. A ani chlast a ani prášky .. 🙁 Za každou radu dík

    • Busi napsal:

      Ahoj, tak na mě naštěstí fungují ty prášky, beru si před letem Neurol…a jako technicky mě létání fascinuje, ale jak dojde na let, tak mám stres noc před tím a nejhorší je čekání na odbavení, to mám chuť vše stornovat a prchnout domů. Takže bohužel neporadím. 🙁

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Jumbo,
      ráda bych ti poradila, ale nevím. Ještě ale otázka, bojíš se, že letadlo spadne, nebo že se ti tam udělá špatně a nebudeš moci ven? Já už jsem neletěla hrozně let, ale u mě je to složitější, protože mám problémy s močovým měchýřem, kvůli kterým nemůžu dlouho létat, takže max někde po Evropě a to jsem letěla 3-krát. Určitě je pro mě dobré letět s někým, povídat si s ním, když jsem před mnoha lety letěla s mamkou, tak jsme měli s sebou učebnici španělštiny a já jí překládala texty, abych odvedla pozornost. Sama bych neletěla a protože letadlo nepotřebuji, tak to moc neřeším. Sice můj sen bylo Peru, ale to nejde.

      • JUMBO-747 napsal:

        Ahoj, jsem vyléčený? panikář, mám strach z umírání, volného pádu z oblohy dolů…Neurol mi nefungoval ..Peru jsem byl, super, v letadle se neboj, záchodků je tam plno 😀 😀

        Vlastně si myslím, že se mým strachem z létání projevuje něco jiného než strach z létání, ale nemohu přijít na to co by to mohlo být … 🙁

        • Amarellka3 napsal:

          Ahoj,
          aha, tak to bohužel nevím, co poradit, já se taky v letadle bojím, že spadne. A na terapii chodíš?
          Jinak já si právě na wc nedojdu, musím se cévkovat a to si v letadle moc neumím představit, proto můžu letět max někam do zhruba 3 hodin, abych nemusela na wc. Ale už jsem tak 5 let neletěla vůbec a ani se nechystám.
          Ty jo a kde jsi byl v Peru? Moje ségra má procestovanou skoro celou Latinskou Ameriku a podle fotek a vyprávění nádhera.

          • Jumbo 747 napsal:

            Ami, my byli hodně okolo Arequipa, Colca valey, Cuzco, Macchu picchu, iquitos a titicaca… Všude super!!

            Nevím jak je náročný cevkovani, ale byla se mnou holčina co má stomii (vývod), dala to celý v pohodě a chce jet zase. Peru je civilizace!!

          • Amarellka3 napsal:

            Ahoj Jumbo,
            ty jo, to muselo být super. A můžu se zeptat, odkud ta holčina má stomii? Ze střeva, močáku…? Pro mě je cévkování náročné, protože k tomu potřebuju čisté wc, kde si můžu sednout…To je ta holčina statečná, já bych se se stomií bála, že se třeba ucpe… Jeden Dr. na urologii mi navrhoval epicystostomii, ale to fakt nechci. Sice to mám už 11 let, ale stále věřím, že se to nějak zlepší a třeba se do toho Peru a vůbec Latinské Ameriky podívám.
            Hezký den.

          • JUMBO-747 napsal:

            Z tenkého střeva.. a i plavání v amazonce jsme zvládli, jízdy stopem, treky kokovým polem, pečenou kozu :-D.. myslím, že nemoc je nejvíc stav mysli..ona i přes stomii je totiž vlastně zdravá ..jinak hygiena je prřostě jiná než u nás, navíc v pralese je dost horko, člověk se potí, furt je něčím upatlanej… samozřejmě, že pokud by se nám něco stalo, asi bysme to hodnotili jinak, ale nám se nic nestalo 🙂

          • Amarellka3 napsal:

            Díky za odpověď, tak to jste fakt dobrodruzi a tu holčinu obdivuji, já jsem fakt srab na tohle a už ani nejezdím po ČR, posledních 5 let jsem jen v Praze. Já vím, že si to dělám v hlavě sama, ale nejde mi s tím nic udělat. Sice chodím na terapii, dělám si pro sebe různé expozice, ale cestování je zatím high level. Ale já se bojím de facto všeho, takže pro mě je expozice už jen to, že jdu z domu, do práce… nemám agorafobii, ale úzkosti a obsese ve všech situacích.

          • JUMBO-747 napsal:

            hmm.. to je pitomé … máš koníčka? nějaký "svůj vnitřní svět" , kde ti je dobře, kde jsi v bezpečí? mě takhle před pár lety pomohlo ponořit se do studia hry na kytaru … (a taky koktejl xanaxů, lexaurinů, neurolů a co já vím čeho 😀 :D) …

        • sargII napsal:

          ahoj, na tohle musím reagovat. V první řadě mít nalétaných 150tis mil, to snad nemají ani piloti? To je neuvěřitelné, kolik je to celkem letů? Kolik roků to děláš. Obdivuji to, mám poslední dva roky podobný problém, který jsem zde již kdysi psal. Od 20let velmi rád cestuji, dal jsem si cíl navštívit všechny země světa. Geografie byl můj největší koníček. Podařilo se mi doposud 60 zemí. Jenže pak to přišlo. Před cestou jsem dostal atak, a pak už celou dovolenou to bylo. Dřív jsem s tím neměl žádnou zkušenost, tak asi si dovedeš představit, co to bylo. Jediné co jsem chtěl, se dostat co nejrychleji domů. A zde vidím paralelu. Proč se nám to stalo při něčem, co nám dává smysl? Strach z pádu z oblohy dolů, a nalítals tolik letadlem? Nějak tomu nerozumím. Nerozumím tomu, proč mám strach vycestovat. Již 2 roky jsem nikde nebyl, ikdyž moc chci. Jezdit po čr mně nedělá sebemenší problém. Může to být i otisk něčeho, co tě dlouhodobě přetěžuje, nechceš to dělat, nechceš tak jednat, ale děláš, jednáš. Držím palce

          • JUMBO-747 napsal:

            Čau SargII, 150tis mil nic není, cesta do Asie a zpět je za cca 15 – 20.000 mil, když letíš lepší třídou tak i víc ..to jsem lítal tak 3x -4x do roka, párkrát do roka Brusel/Paříž..a to celé třeba 15 let .. Cestování samotné miluju, těším se na každou cestu (i pak na návrat domů), po Evropě busama a vlakem žádný problém nemám ani teď, na Ukrajinu vlakem … je to legrace .. takže nějaká vazba na letadlo tam musí být .. ale jaká? Nejsem schopný to rozklíčovat ..Viděl jsem hejno cvokařů, jeden mi řikal ať se nebojím že to je bezpečný, druhej že se taky bojí lítat a třetí se začal bát, když jsem mu to barvitě popsal 😀 😀

            každopádně hodně štěstí .. 🙂

          • sargII napsal:

            Ahoj, no a co s tím teda děláš. Nevlezeš teď do letadla? Já po 2 letech se chystám vyjet. Zatím nějak na pár dní a uvidíme.

          • JUMBO-747 napsal:

            Naposledy jsem letěl teď o vánocích .. ale nebylo to dobrý .. co bude dál nevím a teď neřeším .. každopádně seznam míst, kam bych se rád podíval je velmi dlouhý a velmi letecký 😀 😀

            Vyjedeš někam za humna a když to bude ultra blbý, tak se vrátíš, ne? Mě by vyhovovalo, kdyby ten let šel kdykoliv přerušit, já se mohl trochu zmátořit a zase pokračovat … když ale letíš nad pákistánem, letadlo se už tři hodiny zmítá v turbulencích a v singapuru je hlášenej tajfun, tak to by se jeden posr..al …

            chápu, že lidem, co mají problém dojít do práce nebo na nákup přijdou moje starosti nicotný, ale neberte to prosím tak:
            – za prvé tou fází, že se bojím vyjít z domova, že umřu, nekonečné návštěvy lékařů s perfektně smrtelnými chorobami jsem si taky prožil
            – za druhé, myslím, že můj strach z létání bude jen jiným projevem výše napsaného

            Ale proč? Chci na sebe strhnout pozornost? Chci aby mě někdo politoval? Přináší mi nemoc nějakou výhodu? Tu prapříčinu nemohu najít .. – a přitom to bude klíčem k uzdravení .. takže stále hledám .. 🙂

          • sargII napsal:

            Ta paralela je fakt velká. Já čím mám jet dál, tím víc pociťuji úzkost. Taky bych vyjel, a pokud by to bylo moc blbý, tak přerušit a chvíli se alespoň vrátit do bezpečí, do čr . Víš co je divný, že já přímo vyhledával a byl jsem fascinován ne úplně komfortními zeměmi. U mě to je zřejmě tím, že jsem měl přetížený organismus z věcí, které jsem dlouhodobě dělal, a nebyl spokojen, velká zátěž, ty věci nesnášíš, atd. A stále je děláš. No a nemáš zkrátka strach o život, co ti letí hlavou před letem? Já měl přes 2 roky v 25ti deprese dost těžký. Dostal jsem se z toho sám, ač je to k nevíře. A víš jak-to si pamatuji doteď. Řekl jsem si jedinou větu, která pomale začla zabírat: JEDINÉ CO SE STANE JE, ŽE ZEMŘEŠ. A já to nejen řekl, ale přijmul jsem to. A začalo vše jít k uzdravení. Fakt tak "jednoduchý" hehe. Od té doby se to nikdy nevrátilo a je mi 39:). Zato přišly úzkosti a s těma je to dost jiný. Zatím jsem na ně plně nevyzrál a už jsem to nenechával sám na sebe. Chci vyjet, a pokud možno se předčasně nevrátit. Hrozně chci cestovat, jenže pak přijde úzkost, a vezme to člověku takovou energii, že už vůbec nechce, nedává mu to smysl. Stále je dobrý, že letíš. I když ne s pohodou. To je to absurdní, že si člověk řekne, tuto zkušenost mám obrovskou, kdo víc by měl vědět, jak to lítání funguje. A přesto člověk má obavy. A amatér letí s prstem v nose. To stejný s tím mým cestováním.

    • Panda napsal:

      Ahoj! Presne to mam ted taky. Ja jsem.driv rada litala, brala.jsem to jako zazitek a v letadle relax a spanek…pak se to otocilo a dnes mam stres od nakupu letenek po odlet, nestesti typu Etiopia Airlines to dost vyrazne prohlubuji. V podstate jsem se promenila na typ cloveka, co v letadle pri vzletu hystericky zarve “vsichni tady umreme”, jen nic nerikam a misto toho se potim:)). Pomahaji mi statisticky letecke dopravy a pomaha mi litat. Po kazdem letu je to lepsi a musim sama uznat, ze jsem neumrela:) Mne ss to totiz pak zacalo prenaset do strachu cestovat autem (druha faze) a to uz teda prrr..nechci stravit zivot na zadku doma a koukat se vydesene ven se strachem, ze me na ulici trefi meteorit…nic jineho nez stala a nedobrovolna expozice u me.nepomaha:) Prasky neberu.

      • JUMBO-747 napsal:

        Čau Pandi, no stálá expozice mi zatím moc nejde — teda jako vůbec, ale přesně, nechci, aby se mi to projevilo v něčem dalším …takže asi koupím letenku a pojedu někam do pr…:-D 😀 .. teď jsou laciný letenky do Recife ..:-D

        držím palec!

  16. Ema napsal:

    Ahoj vsem.tak jsem si s tim snizenim AD zase dala!!!ze ja si nedam pokoj.kdyz jsem krasne stabilizovana musim to pokouset,ze to zvladnu i s nizsi davkou.nezvladnu.takze mam davkovani zpet a zase se trapim uzkosti a depkou.citim bezmoc a ze jsem tady zbytecna.hezkou nedeli vsem.ema

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Emo,
      jak dlouho jsi byla stabilizovaná, než jsi začala snižovat AD? Ono se mají brát minimálně rok od doby, co vymizí všechny potíže, tak nevím, jestli jsi nezačala snižovat moc brzy. Každopádně držím palce, ať je ti brzy lépe.

      • Ema napsal:

        Ahojky.v zari jsem mela naposledy zachvat uzkosti a paniky.vanoce jsem prezila krasne.zacala jsem znovu cvicit i hubnout tak jsem si rekla proc to zase nezkusit a ejhle asi to bylo brzy.

  17. Koc napsal:

    Ahoj vsem. Zase ty extrasystoly. Nejake izolovane uz jsem si zvykla neresit. Muj dotaz se tyka tech cetnejsich. Stava se vam nekomu, ze jedou treba hodinu ob dva, ctyri nebo deset tepu? Nepravidelne, ale casto. Pak chvili klid a pak zas takovy beh, kdy jedou casto. Rozjedou se treba, kdyz se postavim, pripadne kdyz pri behu zastavim, jak se zpomaluje tepovka…mate nekdo podobne caste? Trochu silim, kdyz se takhle nakupi a je dn, kdy me takhle cetne trapi. Prosim o zkusenosti

    • Ardy napsal:

      Ahoj extrasystoly to je pocit přeskakování srdce atd? Jestli ano mám to co přesně říkáš třeba po námaze nebo třeba při nějaké atace je to nepříjemné.

      • Koc napsal:

        PReskakovani. Cili dva udery treba normal a pak poposkoci. Mam to uz pres rok. Ale posledni dva dny to jede treba hodinu, nez se to uklidmi. Driv jsem mela tak do minuty klid. Ale kdyz to takhlemezi cely den, hruza..prosim te, taky ti takovy, rekneme, zachvat extrasystol, trva dele? Jedno preskoceni mi nevadi, ale toto?

        • Ardy napsal:

          Jednou sme sli se skolou bruslit a normálně hodinu v kuse a začalo mě to tak stvat ze sem si musel vzít xanax a byl klid

  18. sargII napsal:

    Dobrý den, chtěl jsem se zeptat na váš názor ohledně strachu z veřejného vystupování. Mám zaměstnání, kde v poslední době je nutné prezentovat na větší konferenci. Bohužel jsem toto nikdy neměl rád, ani po tom netoužím. Myslím, že pro tyto věci nejsem nastaven. Mám z toho tak velký strach, že když by mně to vedení dalo za úkol např. rok dopředu, tak ten celý rok jsem v šílených úzkostech a strachu. Práci, kterou dělám není taktéž mým vyloženým snem, kde by mne stálo za to se v takové prezentaci překonávat. Ač tyto konference hrozí např. 2x do roka, ničí mi to absolutně život. Úzkosti se již projevují i v situacích, u kterých bych to určitě neočekával. Nevím co dělat. Myslíte, že si mám o tom promluvit s vedením a požádat, kdyby tuto činnost mohli delegovat na někoho, komu to vyloženě tak nevadí? Mám raději změnit zaměstnání, které by mne více sedělo? děkuji.

    • MartinaM napsal:

      Dobry den, moj osobny nazor je, ze pokial viete co vam sposobuje uzkosti a strach a je mozne sa tomu vyhnut, tak jednocnacne to urobte. Zdravie je prvorade a pokial to nebudete riesit, bude sa to len zhorsovat. takze ako pisete – ako prve si promluvit s managementem a vysvetlit im ze verejne vystupovanie proste nie je pre vas, a ked to nepomoze, zmenila by som pracu. Nezabudajte zdravie je ovela viac ako praca!!! drzim palce.Martina

      • sargII napsal:

        V noci mně to úplně semlelo. Představil jsem si, že jsem před tímto problémem. Celou noc jsem nespal. Hlavu mám tak neskutečně zatvrzelou, že cokoli je nefunkční. Je to cesta na dlouhou trať. Šíleně se s tím trápím. V nejbližší době zkusím oslovit vedení a vysvětlit, jak se věci mají. Snad by mne mohli vyjít vstříc, za dlouhodobou loajalitu firmě. Můžu nabídnout, že vezmu jinou práci atd. Nějakou kompenzaci. Kdyby se jednalo o každodenní prezentace, tak je problém, ale je to cca 2x do roka. V týmu jsou lidi, kterým to nevadí.
        Pokud to nepochopí, tak budu muset odejít jinam.

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj sarg,
      a co ti na tom prezentování vadí? Už jsi to někdy zvládl? Podle mě tím, že se tomu vyhneš, se budeš jen utvrzovat v tom, že to nezvládneš a pak se tvůj strach rozleze na další situace, budeš hledat další vyhýbání se… chápu, že vystupování na konferencích je pro nějaké lidi nepříjemné, ale zas je to trénink. Jako chápu tě, taky to nemám od doby, co jsem onemocněla, ráda změnila jsem se (dříve na VŠ jsem naopak prezentace milovala), ale i tak musím v práci někdy prezentovat (naposledy minulý týden před cca 40 lidmi) a prostě jsem se musela překonat, i když se mi šíleně klepala ruka, když jsem překlikávala slidy. Já bych spíš vyhledala nějakou terapii a pracovala na tom, jak se tolik nebát veřejně vystupovat.
      Ale jiná je, že tě práce tolik nebaví, to bych pak, pokud máš možnost a víš, co bys chtěl dělat, práci klidně změnila.
      Držím palce.

      • sargII napsal:

        co mně vadí? Vlastně katastrofické představy, zřejmě jako i u jiných obav. Bohužel jsem k těmto myšlenkám dost náchylný již od dětství. Ano, vyhýbání se není také to správné. Jenže, za jakou cenu. I když to člověk překoná, tak to nebude zřejmě záliba na celý život. Zkrátka si myslím, že možná se ten strach pro příště zmírní, ale ne dost. Kdyby mně ta práce alespoň naplňovala, jenže jsem v tom oboru již přes 10let. Prošel jsem si mnoho náročných období, až jsem to začal nenávidět. Člověk začne stagnovat, není možnost se posouvat dál, stane se to šílenou rutinou. Je to stále a dokola ten stejný obor a i když variabilní, tak už né dost. Již to mám vše na všechny způsoby ohmatané. Rád bych dělal něco hodně odlišného, vzdělávám se v jiných oborech, jenže je těžké hned najít práci úplně v jiném oboru, když člověk nemá praxi. Bohužel ani to vzdělání neumím prodat. Skrze nízké sebevědomí. I když se naučím věci velmi dobře, nikdy nedokážu říct, že něco umím, myslím si, že všichni to umí mnohonásobně lépe. Stále to srovnání. Taktéž je těžké u stáv. práce udržet v hlavě stále mnoho naučených informací i z jiných oborů. Vlastně ani nevím, nač se je učím, když je pak nedokážu zužitkovat, či prodat.
        Ano prezentoval jsem již víckrát, ale v rámci menšího kolektivu. Je to zvláštní, taktéž mně to vadí a dost, ale nějak to ještě dokážu. Ale před 150 lidmi. Fakt ne. Jen pomyšlení na to, tak se mi zatemní hlava. A začne se mi dělat zle, jen bych se na to měl připravovat. (na něco, co mne neoslovuje).
        Vydržel jsem tolik let v práci, jediné kde byl nějaký posun tak v penězích. Teď v jiném oboru, pokud by mne někdo vzal, jdu zase finančně na začátek. Jenže peníze zdraví nevrátí, že? Cítím se neuvěřitelně zmateně a ustrašeně teď ze všeho. Nechci si podlomit zdraví (i když se to zřejmě děje). Psychologa jsem již navštívil, jenže…je to tak, jak to je.
        Hezký den

        • Mr. Duck napsal:

          Čus, jsem atakář, snad vyléčený, který ale v oblasti prezentací na veřejnosti v pohodě. Vždy jsem cítil třeba trochu mravenčení, ale nebylo to nic zásadního. Otázka zní, přesně jak píše A-33: čeho se bojíš? Že omdlíš? Je to tam hodně lidí, někdo Ti pomůže.. Že zkazíš prezentaci? No a co by se stalo? zkus to rozpitvat na fidloprcičky, najít, co Ti na tom opravdu vadí. Co s tím dál je další věc.

  19. Míla napsal:

    ahoj.
    Je zde někdo, kdo byl hospitalizován kvůli panické poruše? Fakt už přemýšlím, že půjdu do nějaké psychiatrické léčebny AD nezabírají..jsem z toho zoufalá.

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Mílo,
      a odkud jsi? Nejlepší pobyty pro lidi s PP jsou v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy, kde se zaměřují na KBT, která by měla být na léčbu úzkostí nejúčinnější. Nebo pak v Olomouci mají také 6ti týdenní pobyty zaměřené na KBT. Já přímo kvůli PP hospitalizovaná nebyla, ale jinak jsem byla v léčebně 17-krát a jednou z toho jsem tam i PP měla.

  20. Panda napsal:

    Ahoj, chtela jsem se vas zeptat na nazor ohledne ockovani a PP. Zvazuji pred jaram a letem FSME-IMMUN proti klistove encefalitide u me i deti. Jsme docela casto v prirode a kazdy rok to tak 3 az 5 klistat bude, co kazdy pochytame. Mate prosim nekdo zkusenost s timto ockovanim a pripadnyma nezadoucima ucinkama a vlivem na PP? Nejsem antivaxerka, ale mam uzkosti a schopnost vsugerovat si cokoliv od infarktu po RS, jako je nas tu takovych vic. A zrovna tato vakcina muze rozjet/ zhorsit RS, nebo zpusobit ruzne parezy, rozmazane videni a dalsi neuro vedlejsi ucinky. Ano, s vzacnou frekvenci, ale… tak ted nevim, jestli jit do vakciny a podstoupit tyto mozne stavy, nebo podstoupit nabehy na KE po kazdem prisatem klisteti. Jake mate obecne zkusenosti s ockem? Zaznamenali jste treba souvislost ockovani se zhorsenim uzkosti? Diky za info!

    • Amarellka3 napsal:

      Ahoj Pandi,
      já jsem na klíšťovku očkovaná, asi před 3 lety jsem měla přeočkování. Taky jsem se trochu bála, ale vše ok a NÚ žádné. Jen po aplikaci jsem pro jistotu čekala ještě 30 minut v čekárně, protože jsem se bála alergické reakce. Klíšťová encefalitida je hrozná nemoc a když hodně chodíte do přírody, tak bych určitě očkovala. Jinak u mě očkování nemělo vliv na zhoršení úzkostí apod.

      • Panda napsal:

        Ami dekuju moc za bleskove info. Asi do toho pujdu, protoze nasledky teto nemoci jsou pro me fakt desive a po kazdem klisteti jsem pak tydny na pochybach, jestli vse ok. Skoda, ze neni vakcina na borelku. Hezky vecer tobe i vsem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *